Za svoji trenérskou práci jste obdržel ocenění z rukou trenéra reprezentace, jak si jej vážíte, co pro vás znamená?

Tohoto ocenění si samozřejmě vážím. Je to však úspěch nejenom můj, ale všech trenérů mládeže v našem klubu. Ti dělají svými výsledky skvělou reklamu ivančickému fotbalu nejen v Jihomoravském kraji, ale i v celé republice.

Nemrzí vás, že předávání muselo kvůli současné situaci proběhnout v komorní atmosféře?

Mrzí mě to hlavně kvůli manželce a rodině, kteří mě po celá léta mého trénování všemožně podporovali a přišli o tento zážitek.

Většina současných fanoušků ivančického fotbalu vás má neodmyslitelně spojeného s trénováním mládeže, nicméně i vaše hráčská kariéra byla velmi bohatá. Můžete ji krátce popsat?

Vzhledem k tomu, že jsem se narodil a žil v Brně Komárově, tak tím byly dané i moje začátky ve fotbale. Od deseti let jsem začal hrát za žáky Lokomotivy Komárov, kde jsem pokračoval přes dorost až do dospělých. Potom jsem narukoval na dvouletou vojenskou službu. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do Jeseníku a zde byla fotbalová Dukla. Na tuto dobu velice rád vzpomínám a to i proto, že mi po fotbalové stránce hodně dala. Během vojenské služby se sloučila Lokomotiva Komárov se Spartakem 1. Brněnská a tím jsem se stal já hráčem nynější Sparty Brno. Po návratu z vojenské služby na mě čekala moje dívka, se kterou jsem se zanedlouho oženil. Přestěhoval jsem se do Ivančic a v témže roce jsem ohlásil přestup do místního fotbalového klubu.

Na kterou období nejvíce vzpomínáte?

Po hráčské stránce nejraději vzpomínám právě na ty roky, kdy jsem začal hrát v Ivančicích. Pod vedením Borka Voborného, bývalého ligového fotbalisty, se utvořila výborná parta, kde byli zkušení starší hráči a my mladí jsme si s nimi dobře rozuměli. Dařilo se nám hlavně po fotbalové stránce, kdy jsme dokázali vykopat 1. třídu a postoupit do krajského přeboru, který jsme několik roků úspěšně hráli.

Jak byste porovnal hru tehdejšího „áčka“ s tím dnešním?

Výkonnost tehdejšího a dnešního mužstva se dá těžko porovnávat. My jsme si tehdy dávali více záležet na přesné přihrávce a kombinaci. Dnes je mužstvo sice výborně fyzicky připravené a hraje se možná rychleji, ale to je někdy důvodem nepřesností. Ale jak jsem již zmínil, srovnávat fotbal před lety a dnes nelze. Rozhodně byl však fotbal dříve pro oko diváka přitažlivější.

Jak byste se sám popsal jako hráč?

Na tuhle otázku by museli odpovědět moji bývalí spoluhráči a trenéři.

Vraťme se k trénování. Pracujete s mladými hráči v rané fázi jejich fotbalového vývoje, co je podle vás nejdůležitější aby si děti v kategorii přípravky osvojily?

Mezi nejdůležitější věci bych zařadil vzbudit u dětí zájem o fotbal, aby na hřiště chodily rády a ne proto, že si to rodiče třeba přejí. U těch nejmenších je velmi důležité, aby se co nejdříve skamarádily s míčem a učily se ho ovládat všemi způsoby. Je škoda, že většinu dětí trenéři musí učit základní pohybové vlastnosti, bez kterých se fotbal hrát nedá a na hru s míčem nezbývá na trénincích tolik času.

Mládeži se věnujete již několik desítek let, mění se podle vás nějak děti? Chovají se na tréninku jinak než třeba patnáct let zpátky?

Děti se nemění, jsou stále stejné. Velice záleží na počtu dětí ve skupině, kterou má trenér na starosti. V tomto věku jsou děti velice živé a při větším počtu je těžké naráz je zaujmout. Když se to podaří, má trenér vyhráno.

Musíte nějakým způsobem měnit trenérské metody, abyste děti na tréninku zaujal? Nebo ten základ zůstává stejný?

Trenérské metody by se u těch nejmenších měnit neměly. V tomto věku je důležité, aby na trénincích co nejvíce hrály a někdy i bez zásahů trenérů. Tím se pro ně stane hraní s míčem zábavnější. Nejde však jen o trenérské metody. Je potřeba také zapojení rodičů, aby si našli pro svého malého fotbalistu čas a třeba každý den si s ním zakopali, aby si osvojili získané dovednosti z tréninků.

Prošla vám pod rukami celá řada talentovaných hráčů, například Adam Hložek. Poznáte už v přípravce, že tu máte někoho extrémně talentovaného?

Talentovaných kluků jsem za dobu svého trénování potkal dost, ale vím, že talent není všechno. Talent je totiž tak jedna třetina naděje, že z kluka může být fotbalista. Cesta fotbalisty z přípravky do mužstva dospělých je dlouhá a mnoho z těchto talentů s fotbalem skončí přesto, že se tehdy jevili jako nejlepší. Jen talent nestačí. Nesmí chybět houževnatost, snaha se neustále zlepšovat a v neposlední řadě podpora rodiny.

Ivančické mládeži se v posledních letech daří, čím to podle vás je?

Když v kterýkoli tréninkový den přijdu na hřiště a vidím tu spoustu dětí, jak běhají a hrají, tak z toho mám ohromnou radost. Když vidím u každé skupiny mladé ambiciózní trenéry, tak je ta radost dvojnásobná. To je základ, proč se nám ta práce s dětmi tak daří. Máme krásné hřiště, pěkné prostředí a to je další z důvodů proč k nám rodiče vozí děti ze širokého okolí. Věřím, že z výborných žákovských a dorosteneckých družstev, vyrostou dobří fotbalisté, na které se budeme rádi chodit dívat.

Aktuální epidemiologická situace kolektivním sportům nepřeje, myslíte si, že se na dětech může nějakým negativním způsobem projevit to, že nemůžou trénovat?

Co se týká epidemie a různých omezení s tím souvisejících, tak si myslím, že děti to vnímají lehčeji než my dospělí. Jenom mám obavy, kolik se nám jich ke sportu vrátí, hlavně těch, které na podzim teprve začínaly. Trvá to již poměrně dlouho a konec je v nedohlednu. Ale snad se mýlím a všichni se brzy sejdeme na hřištích.

Co kromě fotbalu rád děláte ve volném čase?

Žijeme s manželkou ve starším domě se zahradou a tak o zábavu mimo fotbal máme postaráno. Když je dobré počasí, chodíme na vycházky nebo se projet na kole. Nejezdíme dlouhé trasy, většinou dvacet až třicet kilometrů pro udržení kondice.

Sledujete fotbal v televizi?

Fotbal i ostatní sporty sleduji v každou volnou chvíli. A mám radost, že se ke mně připojila i moje manželka.

Komu fandíte?

Jako správný „Brňák“ fandím brněnské Zbrojovce i když v poslední době mi moc radosti nedělá.